Plamen Trstěnice 24.-25.5.2024

Dala jsem si načas, vím. Tenhle víkend jsem nemusela ani rozdýchávat jak je mým „Plamenovým“ zvykem. Prostě jsem o něm jenom nemohla psát, natož přemýšlet.

První velké zklamání přišlo 14 dní před závody, kdy jsme zjistili, že nám nadpoloviční většina starších odjede na výlet do Vídně. Inu, také jsem tam byla a je pravda, že je to krásné město. Jen škoda, že jsme tím přišli se staršíma o kraj – a že bychom se tam dostali zcela určitě. Nechme však mé bolavé srdce na jindy. Nakonec jsme odjeli do Trstěnic s mladšíma, bez Klárky, jež skolil Moribundus. Místo ní jsme tak posílili mladší A z mladších B pečlivým výběrem z hroznů, teda holek.

Pátek – začínali jsme na štafetě 9x50 m – chcete-li štafetě CTIF. Zde musím pochválit Alexe, který běžel poprvé žebřík a zvládl ho naprosto bravůrně. Celý první pokus byl bez chyb, ale s běžecky ne příliš pozitivním časem, a tak jsme to chtěli v druhém pokuse změnit. A taky změnili, avšak červený praporek od nejmenovaného rozhodčího (že Pepo!!) a deset trestných nám z celkově třetího místa udělalo místo 8., a přesto bylo pořád o co hrát. Tady vidíme, že rozhodčí od nás měří stejným metrem všem – i svým – hlavně teda proto, že pásmo ještě nesehnal.

Na štafetu dvojic jsme dorazili se dvěma štafetami najednou, jak už to bývá. Po velitelce se rozběhla štafeta z elit našeho Áčka i z naprostých nováčků ve druhé „lajně“. Celkově pěkné umístění na 3. místě s časem 84,95s .

Sobota

Jako první královská disciplína – požární útok. Po malých a zanedbatelných zmatcích v pořadí na základnách jsme si hned v prvním pokuse dali 17,61s, který i po neplatném druhém stačil na stříbrnou příčku a my jsme se tak v celkovém pořadí dostali na… 3.místo!! a byli bychom ho udrželi, kdyby….

Kdyby nepřišly štafety. No a ony přišly. Zcela nečekaně. První pokus postaven na těch nejlepších a – byl neplatný. A o tom, co se dělo potom, napíšu až na závěr. Důležité je, že jediní, kdo mohl zachránit třetí místo byli ti nejmladší. A oni se moc snažili. Víc než dost, ale šestileté děti nemohou běžecky stačit dětem desetiletým. I tak bezchybný pokus a já tímto před Vámi malými smekám.

Propad nebyl tak veliký, a nakonec jsme si odváželi 5. místo, no spíš nám ho odváželi kamarádi ze Sádku, protože my jsme se kolektivně domluvili, že na vyhlašování čekat nebudeme a pojedeme rovnou domů. Proč? Protože….

Od pátku nic moc atmosféra – musela jsem několikrát zvýšit hlas, ne křičet samozřejmě. Zaprvé to neumím a zadruhé nám to pan starosta sboru Trstěnic na nástupu zakázal. Zvyšovala jsem hlas až napodesáté, když jsem neustále dokola upozorňovala na věci jako – neběhejte v dešti, nekopejte se, nenadávejte si, nebuďte sprostí. Ale tak jsou to děti, že?

Závody moc A -tým neberou, přijde mi. Poběžím ještě? Ne? Super. Standartní.

Největší starost nastupuje s úderem 10 hodiny – kdy bude oběd? Chápu, jsme ve vývinu – tedy oni, já ne (no…)

Po neplatném pokusu, jenž nás stál bronz – nic. Vůbec nic. Sundám si helmičku a jdu na palačinky. Ok. Já měla sice slzy v očích a Jirka lehce pohazoval čepicí ve větru, ale ok. Prosím, mě nejde o to, aby plakali…To v žádném případě! Ale takhle bez emocí přejít ztrátu poháru a medaile jsem za svoji kariéru u hasičů ještě neviděla. A to byl taky důvod – proč jsme odjeli před vyhlášením. Nezapomenu připomenout, že jediné, o co některým našim dětem šlo bylo – kdy dostaneme ty ceny… Uff… Přátelé, pro ceny to asi neděláme… (to by občas musely stát za to, ne?)

Celých čtrnáct dní se s tím lehce peru, ale už jsme zvládli větší krize, takže tuhle zvládneme spolu taky.  Spolu…! To je to kouzelné slovíčko, na které se poslední dobou zapomíná… a nejen u nás…

Svět je Lunapark a spravedlnost pro Jamajku…! Žužu